Moje cesta na Srí Lanku

Celé dětství jsem snila o tom, že můj život bude úžasný…

Ve 13 jsem si představovala, jak budu surfovat na vlnách a projedu se třeba na luxusní jachtě. Jak můj život bude plný úžasných zážitků a štěstí. Nechala jsem si tou představou úplně zamotat hlavu…

Představou, že můžu vše, co budu chtít.

Ale realita mého tehdejšího života byla jiná. Vyhlídky moc nic, leda by se stal zázrak. Rodina se mě snažila uzemnit. Radila mi vyndat hlavu z oblaků a raději se soustředit na život, jaký je. Rozhodla jsem se to udělat, vybudovat si jistoty, to je přece lepší. Když se pak něco potento… aspoň neskončím na ulici. Vždyť ty jistoty… Půjdu na gympl, abych se pak dostala na dobrou vysokou. Budu mít diplom, najdu si práci a vybuduju si dobrý příjem. Najdu partnera, budeme mít auto, nějaké to bydlení, rodinu… Tak by to mělo být.

Ten pocit ale zůstal… Pocit možného naplnění mé duše všemi těmi různými emocemi nadšení, vášně, naplnění, lásky, štěstí, vděčnosti… A taková ta klasická cesta životem mi přišla jako nuda. Představa, že vím, co mě přesně čeká… I přesto jsem ale došla až do bodu, kdy jsem dosáhla onoho diplomu. Měla i krásný byt a úžasnou práci. A přes to jsem nebyla hluboko v sobě šťastná. Jediné, co mě drželo nad vodou byla má neděje a úžasný parťák do života, můj manžel Honza. A tak jsem se snažila pokračovat na půl v systému a na půl pracovat na svých dnech.

Jak myslíte, že to dopadlo?

Obrovským vyhořením. Můj život se stal mdlým, snažila jsem se přežívat a hledat okamžiky radosti ve svém životě. Přemáhala jsem se a nalhávala jsem si něco, co pravda nebyla. Nebavilo mě ráno vstávat, nebavilo mě být v práci, nebavilo mě být doma. Byla jsem tak nešťastná, že jsem brečela i v práci na záchodě. Moje rozpracované nápady a projekty skončily také pláčem z vlastní neschopnosti. Dělala jsem všechno a vlastně nic. Nakonec jsem nebyla schopna ani pracovat.

Něco ve mně, možná ten zbytek onoho nadšeného pocitu či moje vyšší já, vysílalo malé blikající bíle světýlko naděje. Na pozadí toho všeho jsem se stále snažila nevzdávat a hledala možnosti úniku z toho kruhu beznaděje. Podařilo se mi díky tomu pomalu zhmotňovat své sny. Přihlásila jsem se do kurzů, sdílela více své tvorby, vybudovala web i svůj vlastní produkt, který bych mohla prodávat. Věděla jsem už roky, že mám nápad za několik miliónů, ale také jsem věděla, že mě čeká velká spousta práce.

Letos se však zadařilo a i přes velmi nepříjemné zážitky a pocity, jsem dosáhla mnoha, pro mě neskutečně důležitých, životních úspěchů. Také se mi podařilo odejít z práce a obalamutit strach jiným plánem. Plánem, jak se živit opravdu něčím, co mě naplňuje a baví. Šla jsem zkrátka za tím bílým světýlkem i když jsem měla jen malou naději a pouze doufala v lepší cestu.

Všechny tyhle úspěchy i neúspěchy v letošním roce mě dostaly před úplně jiný sen, který jsem v sobě dlouho cítila. Odletět na zimu do teplých krajin, strávit Vánoce a Nový rok mimo Českou republiku, Evropu, zkrátka společnost, na kterou jsem byla zvyklá. Že by se to letos mohlo podařit? Když jsem odešla z práce a začala pracovat pro sebe?

Neeeeeeeeee! Křičela ve mně spousta strachů, námitek a obav. To nedáš, kde vezmeš peníze, vždyť ještě tolik nevyděláváš, potřebuješ peníze na jiné věci, měla bys počkat až…. Bylo toho opravdu hodně. Dokonce i absurdní myšlenky, že snad ani nemám co si sbalit na sebe…

Co mi pomohlo se zbavit strachu?

Úzkosti, pocity zmaru a beznaděje. Zoufalost, smutek a všechny ty věci, které jsem si zažila na úplném dně, mě obrnily. Řekla jsem si: „No a co?“. Zažila jsem si opravdu hodně a možná už jsem se ani neměla čeho bát. Představila jsem si, co by se mohlo stát, přemýšlela jsem nad tím, co udělám, když se vrátím a nebudu mít peníze. Vymýšlela jsem plány a možnosti, abych to vše zvládla.

Každý svůj strach a nejistotu jsem obalila ve vlně lásky a pochopení. Ujistila jsem každou část v sobě, že ať se stane cokoli, spolu to zvládneme. Že nic, co bychom nezvládly, se nestane.

A tak jsme někdy koncem léta koupili letenky na Bali.

Nechávali jsme si to ze začátku pro sebe. Pomalu jsme začali rodinu seznamovat s naším snem a sami sebe připravovat na to, že bychom fakt jeli. Rozhodli jsme se odjet někdy v listopadu a vrátit se až po novém roce. No a co ty peníze? Jak to udělat… Spočítala jsem si, že platit za svůj život můžu v česku, nebo vlastně kdekoli jinde na světě. Hlavní je mít na letenky, které byly rozhodně tou nejdražší položkou na seznamu. Jenže letos jsem ke svým 25. narozeninám od rodičů dostala své spoření. Bylo to nějakých 100 000 Kč. Jasně, mohla jsem to použít na aktuální přestavbu nového domu, nebo na cokoli jiného. Vložit třeba do podnikání, splatit půjčku… Ale moje světýlko mělo jasno.

Já teď potřebuju úplně něco jiného!

Všechno to ve ně křičelo a bíle světýlko už rozhodně nebylo malé. Nemohla jsem svůj vnitřní hlas a touhu dále nevnímat. Byla jsem z toho všeho letos tak znegacená, bez sebejistoty a motivace. Nešlo mi se přehoupnout na tu pozitivní stránku života. Bála jsem se všeho, stále jsem se léčila vnitřně z vyhoření a svých pocitů. Potřebovala jsem prostě vypadnout.

Nevěděla jsem jak konkrétně mi to pomůže. A to my lidé ani vědět nemusíme. Nemusíme znát přesnou cestu, stačí vědět, kde jsou naše hodnoty a cíle. Já ty své našla. Mým snem je totiž také být sama sebou a tou nejlepší verzí sebe sama. Cítila jsem ale stále na svých bedrech tíhu naučených představ a přesvědčení o životě. Nedokázala jsem se toho zbavit a i přes všechnu snahu jsem se necítila doma, „bez práce“, úplně v pohodě a šťastná. Nedokázala jsem navíc tvořit tak, jak bych si představovala. Bylo pro mě pokaždé těžké navrátit se a zůstat ve stavu flow.

A tak došlo až na den odletu. Věděli jsme, že nejsme očkováni proti covidu, a že pro vstup na Bali to potřebujeme. Zjistili jsme to ale až později po tom, co jsme si koupili letenky a vše naplánovali. Covid jsme před odletem naštěstí prodělali a stále přes všechno jsme doufali, že to vyjde.

Nebojte, mé strachy mě neopustily a stále mi blikala varovná světélka v hlavě „co když…“. A já jsem se opět připravovala na různé varianty. Přesvědčila jsem samu sebe, že vše se děje jak má, pro mé nejvyšší dobro. A že pokud na Bali jet nemám, tak tam nepojedu. Musela jsem prostě věřit.

Den odletu

27.11.2022. Ve Vídni na letišti, kdy už byly za námi všechny maličkosti jako zařizování pojištění, balení, nákupy, a jiná vyřizování, jsme se dostali až k odbavení. A zjistili jsme, že nás opravdu nepustí. A my jsme neměli žádný náhradní plán. Věděli jsme jen, že pokud to nevyjde, nepojedeme z Vídně zase domů. Pojedeme prostě jinam…

Opravdu to nebylo nic příjemného po tom všem stresu přijít o letenky a navíc to vypadalo, že se celý můj sen hroutí. Zachovali jsme chladnou hlavu. Objednali taxi, zařídili přespání ve Vídni. Odpočineme si a v klidu něco vymyslíme… Přemýšleli jsme dlouho do noci a ráno jsme se vzbudili a objednali na ten den letenky na Srí Lanku. O té zemi jsem nic nevěděla, o cestování tam, o ničem… Nebyli jsme na to ani sbalení a připravení! Naštěstí jsme si ale měli cestovní pojištění na celý svět, kdyby náhodou nastala možnost, že nám Bali nevyjde. Díky bohu!

Nebyl by to ale příběh bez pořádného napětí, slz a pobavení, kdyby dále vše šlo konečně hladce.

28.11.2022. Dostali jsme se včas na letiště, ulovili nějaké vegan jídlo a dokonce jsme dorazili v pořádku opět až na odbavení. Byli jsme v kontaktu s milou češkou Kamčou, která na Srí Lance žije a byli jsme domluveni, že první po příletu koupíme na místě víza a pojedeme rovnou k nim. Víza jsme totiž nestihli zařídit předem. Žádné předem totiž pro nás nebylo. Online se víza vyřizují několik hodin, spíš dní. No a je to tady. Na odbavení, kontrolují pasy, víza… a nakonec??? Stejně prý nás na palubu nevezmou, protože nemáme ty víza!!!

No tak to byl konec… Odešli jsme kousek dál a tam jsme se oba málem zhroutili. Dali nám čas si víza zařídit a my hledali možnosti. Chtělo to po nás ale 600 dolarů! Na místě měla stát víza pro oba jen 90 dolarů… No tak to snad ne. Honza už mě přemlouval, ať se na to vykašlem a prostě to koupíme i za tu cenu, ale já jsem nechtěla. Řekla jsem si no to ne, nebudu platit tolik peněz, když to pošlou stejně až bůh ví kdy! Celá ubrečená, seděla jsem na zemi a kolem mě procházeli rozmazané obličeje otáčející se mým směrem. Vzala jsem mobil, napsala jsem Kamči, co se děje a ona mi hned poslala několik zpráv, ať se nenechám, že nemají pravdu, ať zavolají na ambasádu, nebo kam…

Co byste dělali?

Cítila jsem se jako spocený ubrečený kus odpadku, ale vstala jsem, došla na přepážku a začala jsem svou hatla patla angličtinou paní argumentovat, že po mě nemohou chtít 600 dolarů za víza a že nemají pravdu, a tak dále. Paní, když mě viděla, asi se slitovala, navíc, když pak slyšela, kolik bychom museli platit, vzala do ruky telefon a začala vyřizovat. Vzala si pasy, fotila, telefonovala, chodila a řešila… Já jsem tam stála, tak nějak už úplně hotová a čekala jsem, co bude. Po chvíli přišla a řekla, že můžeme se jít dobavit.

Málem jsme se rozbrečeli štěstím a když jsme šli směrem k letadlu, stále jsme nemohli uvěřit tomu, co se vlastně všechno za poslední dny stalo. A já děkují své víře a naději. Byla to asi zkouška vesmíru, jak moc ten náš sen chceme. Nesmíme se totiž nechat tak snadno zmást. Ona cesta za sny není jednoduchá. Je spíš náročná, plná nástrah a pokušení. Ale rozhodně stojí za to!

Štastný konec… nebo spíš začátek?

A já teď sedím v pokoji s klimatizací, venku je 28 stupňů. A i když nejsem na Bali, můj sen se stal realitou. Měla jsem být přesně tady. V úžasné zemi plné chutí a barev, protkané duchovnem a ajurvédou. Je to přesně ono. Toužila jsem jíst skvělá vegan jídla a natočit o nich videa, recenze. Naučit se nové dovednosti. A to vše se mi tady podařilo. Potkala jsem spoustu úžasných lidí a získala mnoho inspirace. Dosáhla jsem i onoho pocitu osvobození, který jsem ani nevěděla, jak úplně pojmout. Co to vlastně chci. Jak by mě tento pobyt měl změnit. Ale změnil. Dokázala jsem to.

Vím sice, že otevřením nových dveří se nedostávám přímo k dalším cílům. Dostávám se pouze na cestu. Ale s pokorou, vděčností a nadšením to přijímám a i když vím, že mě toho čeká ještě hodně, už teď se těším. Věřím, že svých dalších snů dosáhnu a jsem zvědavá na tu cestu. Děkuju svému vyššímu já a vesmíru, že ve mně neztratili důvěru a celou tu dobu mě vedli a pomáhali.

A děkuji i Vám! Že jste tady semnou.